„K napsání těchto pamětí mě vedly prožité příběhy lidí za války, nejen ten můj. Chtěla jsem leccos říct za ně, protože oni sami nemohli nebo nemohou,” naznačuje důvody, které ji přiměly k psaní. „Když například přišel osmačtyřicátý rok, rozdělily se velké křesťanské rodiny kvůli politice. Jedni z nich udělali velkou kariéru díky vstupu do komunistické strany. Další členové rodiny zůstali silně věřícími a trpěli za to třeba ve vězení. Zvláštní bylo, že všichni se měli pořád rádi, jenže sami to nikdy navenek nepřiznali,” upřesňuje Dobšíková.