V sedmdesátých letech normalizační moc šlape na cokoliv, co by bylo zapotřebí k rozkvětu. V Mišíkově ulici v Bratislavě sedí nahoře v rodinném domě básník. Ťuká se do psacího stroje. Papíry dává do velkého proutěného koše na prádlo. Dominik Tatarka píše, přepisuje, variuje. Poměrně krátké nebo o něco delší autobiografické záznamy. Sny, vzpomínky, odrazy, metafory, duma. O matce, ženách, lásce, moci, zapomínání na zodpovědnost a slušnost, přátelích a kolezích, stvoření, komunitě... Chodí ve svých myšlenkách sám proti noci.