Celá kniha je rozdělena do několika částí a sám autor v předmluvě přiznává, že ho k použitému členění inspirovalo slovo krasobruslení - chápe totiž literární tvorbu jako - krasopsaní. Části jsou tyto: Příprava (obsahuje předmluvu), Povinná část (otázky literárního vzdělávání), Krátký program (z redakčního zákulisí a redakční arény), Volná část (o literárních oborech, formách žánrech a jazyce), Exhibice (volné sloupky, fejetony, eseje ap.) a Přídavek (zakončení). Z tohoto členění je přesně jasné, čím se autor v jednotlivých kapitolách zabývá. Kapitoly jsou navíc od sebe odděleny aforismy, glosami a reflexemi na téma literární tvoření. Autor v knize využil své bohaté a různorodé zkušenosti s literární tvorbou a procesem vzniku knihy, tato kniha je proto psána velice erudovaně a vtipně.

Poezie byla předmětem teoretického zájmu už v antice (Aristotelova Poetika, Horatiovo pojednání O umění básníckém). Poté byla nahlížena z mnoha úhlů: v roce 1884 poučil T. G. Masaryk posluchačky v Americkém klubu dam v Praze přednáškou vzápětí otištěnou pod názvem O studiu děl básnických, nad trvanlivostí věhlasu poetického díla i jeho autora se zamýšlel F. X. Šalda (O tzv. nesmrtelnosti díla básnického, 1928), Moderní básnické směry (1937) představil V. Nezval, nejnověji nad prozodií uvažoval v Kapitolách o českém verši (2006) literární teoretik M. Červenka. Eduard Světlík ve svém Půvabu poetiky vsadil na humornou formu popisu básnických prostředků a forem. A čím se jeho novinka od zaměření a přístupů Bruknerova-Filipova Většího poetického slovníku (1968) a Rutova Menšího poetického slovníku v príkladech (1985) líší? E. Světlík ukazuje nejen svou erudici znalce teorie, ale vysvětlované pojmy ilustruje výhradně svou vlastní tvorbou; nezůstává u definice a příkladů, ale dalšími poznámkami se vrací k danému jevu a upozorňuje na jeho funkci v básní...