Edice MAGNETKA

Neblaze proslulá paravojenská formace – Sudetoněmecký dobrovolnický sbor – vznikla a působila v česko-německém pohraničí během dramatického podzimu 1938. Teroristické, sabotážní a diverzní akce Freikorpsu měly ve spojení s masivní propagandou sloužit Hitlerově zahraniční politice jako nástroj ovlivňování veřejného mínění, zastrašování českého obyvatelstva v pohraničních oblastech a možného nátlaku na britskou a francouzskou vládu. Publikace popisuje organizační, personální a materiální aspekty Freikorpsu, mapuje jeho nejdůležitější operace a přibližuje jeho hlavní aktéry. Specifickou část představuje vylíčení konkrétní činnosti formací Freikorpsu na Ašsku, které bylo již 21. září 1938 obsazeno nacisty za přímé účasti pravidelných vojenských jednotek Říše. Na kontě poměrně krátké existence Freikorpsu zůstalo vedle materiálních škod více jak 100 zabitých Čechů a přes 2000 zavlečených do Německa…

Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo zhruba 600 tisíc vězňů. Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivních zařízeních, lze odhadovat na několik miliónů osob. Zvláštní kategorií jsou oběti vyhlazovacích táborů. V jejich případě o uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve jménu rasisticky orientovaného nacionálního socialismu. Kniha „A brány se otevřely…“ nás postupně provází posledními okamžiky existence táborů v Dachau, Osvětimi a Terezíně. Jak probíhalo osvobození na těchto místech hrůzy? V čem se odlišovaly první okamžiky svobody v Dachau – nejstarším a nejdéle fungujícím koncentračním táboře od konce existence osvětimské továrny na smrt, jež je dnes vnímána jako jeden z hlavních symbolů holocaustu? Jaké bylo čekání na vytoužený konec v protektorátním Terezíně? Autor již tradičně využívá velkého množství svědectví pamětníků 2.světové války.

"Žiji hlavně proto, abych dosvědčil, že nás všechny chtěli zabít," řekl nedlouho před smrtí muž, který jako jeden z mála přežil vězeňskou vzpouru v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka a následný útěk napříč Evropou. Nebyl jediný. Za skoro až neskutečných okolností, tedy s pomocí mladého esesmana, uprchl přímo od plynových komor v Osvětimi-Birkenau vězeň, který si položil za úkol informovat svět o děsivém průběhu holocaustu. Jiní utíkali z německého zajateckého tábora podzemní šachtou, tajně kopanou po dlouhé týdny, protože se za každou cenu chtěli vrátit ke svým bojovým jednotkám. A byli i další… Dějem nabitou mozaiku několika těchto unikátních příběhů zpracovali do dramatické a čtivé podoby autoři, kteří se touto tematikou zabývají již po celá desetiletí.

Kolik podob mají hrdinství, statečnost, odvaha? Těžko lze cosi takového spočítat, podobalo by se to touze po doteku absolutna. Každý z jedenácti příběhů v této knize je toho novým důkazem. Prostřednictvím dokumentů a osobních svědectví lidí, z nichž naprostá většina již nežije, v nich autor vypráví o lidech, kteří byli tak různí, jak různorodé je lidské společenství. Jedno je však spojovalo: měli blízko ke sportu, někteří dokonce dosáhli špičkových výkonů a postavení – třeba boxeři Vilém Jakš a Václav Procházka, olympionik Oskar Hekš, fotbalista František Kloz, horolezec Josef Smítka či mistr světa v tělocviku Jan Gajdoš. Byli to lidé, kteří milovali život, uměli se z něho radovat a vychutnávat všechny jeho podoby, a přesto dokázali v okamžicích, kdy toho bylo třeba, vše obětovat ku prospěchu myšlenek, v něž idealisticky věřili. A nejen to: své přesvědčení dokázali zmnohonásobit činem a zaplatit za to cenu nejvyšší.

Vysoký důstojník SS Adolf Eichmann, pověřený uskutečněním obludného plánu vyhlazení židovského obyvatelstva na všech územích ovládaných hitlerovským Německem, patří k nejbizarnějším osobnostem 20. století. Nazval-li Dušan Hamšík Adolfa Hitlera „géniem průměrnosti“ pak Eichmann je „géniem nicotnosti“. Pilný úředník smrti, vzorný otec rodiny, poslušný, vlastního myšlení neschopný vykonavatel rozkazů. Zorganizoval trýznivou smrt milionů lidí, dospělých i dětí, byl na to patologicky hrdý, chvástal se, že i do pekla půjde spokojen, ale o pár let později, před soudem a na dohled od šibenice, sdělí světu, že vlastně ani není antisemitou, věří v Boha a nikdy se nechtěl věnovat zabíjení. Kráčíme-li krok za krokem stopami dramatického, ale současně i absurditou přeplněného života tohoto muže, užasneme nad tím, jak rozporuplné malosti může být člověk schopen.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě.

V listopadu 1975 podepsali zástupci šesti jihoamerických zemí přísně tajnou dohodu, kterou posvětili již probíhající spolupráci a vzájemnou pomoc tajných služeb, armád a policie při potírání levicového nebezpečí. O tři roky později se počet signatářů rozrostl na osm. Únosy, mučení, vraždy, atentáty, vojenské operace proti guerille. To byly znaky "špinavé války", která se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století rozpoutala v Jižní a posléze i Střední Americe. Kondor nemilosrdně zasekl drápy.

Z rozhovorů s francouzskými vojáky, kteří boje přežili, bylo zřejmé, jak je taktika protivníka zaskočila. Nikdo z nich nepočítal s tím, že Vietminhci budou schopni vykopat dvě stě kilometrů zákopů a stovky metrů podzemních chodeb, jimiž pak pronikali k jednotlivým pevnostem, dokonce až do středu tábora. Také je šokovalo, že již týdny před generálním útokem, vždy o páté hodině odpolední, protivník vypálil dělostřelecký granát, který přesně zasáhl vybraný cíl, například letoun připravený k odletu. Vojáci to záhadné dělo nazývali „canon jap“, a průzkumná letadla i hlídky je marně vyhledávaly. Až po kapitulaci zjistili, jak to bylo ve skutečno.

Podle britské tajné služby jde o agenta s kódovým jménem „ZigZag“ a podle německých konkurentů o nadporučíka Fritze Graumanna. Tento muž – ve skutečnosti plným jménem Arnold Edward Chapman – se dostal do elitního útvaru britské armády, kde se naučil německy a francouzsky. Ale kvůli kázeňskému přestupku je z vojenské služby propuštěn a dostává se na scestí. Stává se z něho kasař. Je však odhalen a uvězněn na ostrově Persey v Lamanšském průlivu. Když vypukne 2. světová válka, je ostrov obsazen německou armádou. Němci využívají Eddieho „snahy pomstít se“ britské vládě za všechna příkoří, od vyhození z armády až po několik pobytů v žaláři, a naverbují ho ke spolupráci s Abwehrem, vojenskou výzvědnou službou. Jeho neuvěřitelné prožitky, např. připravovaný atentát na Hitlera, setkání s Churchillem – sleduje čtenář s napětím. Díky falešným zprávám, které zpracovala MI5 a Chapman po své linii Němcům posílal, nacisté upravili mířidla a rakety V-1 a V-2 dopadaly většinou daleko od Londýna, kde způsobily méně škod.

Benito Mussolini

Kniha líčí osudy nejznámějších dobyvatelů severu a jihu.

Sir Francis Drake

Atentát z června 1914 na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku.

Osudový rok 1939 - události od pondělí 13.března do čtvrté hodiny ranní dne 17.března,kdy A.Hitler opustil pokořenou Prahu