Povídky Oty Pavla patří mezi ty majstrštyky české literatury, které zpřítomňují zázraky neopakovatelného světa dětství. Dějištěm Pavlových magických příběhů – oživlých vzpomínek na dobrodružství s tatínkem, na život se staršími brášky, na převozníka, rybáře a pytláka Proška – je křivoklátská krajina, Berounka a její vesnické okolí, ve skutečnosti ale pohádková krajina úžasu a prvotního překvapení nad světem. Čtenář, unavený zdánlivou šedostí dne, zažije s knížkou, složenou z úžasných divů odehrávajících se na hranici dětství a dospělosti, radost až nepochopitelně závratnou. Ilustracemi doprovodil Vladimír Renčín.

Výbor reportážních próz o československých sportovcích ve chvílích vrcholných úspěchů i životních zkoušek.Kniha obsahuje část próz otištěných ve výborech Plná bedna šampaňského, Syn celerového krále a Pohádka o Raškovi.

Výbor z jeho povídkových knih Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974), doplněný novými, knižně dosud nepublikovanými povídkami z pozůstalosti (Veliký vodní tulák, Pytlačení I., Pytlačení II., Uschlé rybičky).

Autor vypráví, jak se jako malý s rodinou odstěhoval z Křivoklátska (protože tam přestali jezdit jejich známí Proškovi) na Vranskou přehradu za Prahou. Tatínek se rozhodl tu žít v nejkrásnější chatě v okolí. On ale její stavění nesnášel, protože stavba chaty Hermy - název dle maminky - byla velmi náročná. Táta se dočkal svého, kdekdo chatu obdivoval, jen on přišel o svou holku. Z parníků s turisty se vždy ozývalo: "Zdravíme nejkrásnější chatu na Vltavě!" Táta se ale zlobil, když zjistil, že takto křičí na každou chatu. Ryb zde bylo plno a řízky z nich dávali do velké drahé vázy. Jednou k řece připluli boleni, tatínek dal mladému autorovi prut a náš hrdina tak vyrazil na lov. Vydal se k řece a když zjistil, že jsou boleni na mělčině, musel se k nim plazit, aby jej nespatřili. Ale vyplašil je, druhý den ho však čekal úspěch - ulovil svého prvního bolena dravého! Políbil jej. Za prázdniny jich chytil 12. Vyňal jim zuby, nechal je postříbřit, zavěsit na zlatý řetěz a poté pověsit v chatě. Od té doby se s chatou smířil, protože tam chytil bolena dravého, kterého už v životě neviděl. Kolibří vydání. Lyra Pragensis s. 93

Povídky Oty Pavla, jež patří ke klasickým dílům české literatury, popisují neklidnou dobu první poloviny minulého století a přinášejí vzpomínky na dětství naplněné láskou, rybařením, ale také krutou realitou, a to vše s pochopením pro velká i malá lidská trápení.

Soubor třinácti povídek se sportovní tematikou z díla spisovatele Oty Pavla.

Povídky Oty Pavla patří mezi ty majstrštyky české literatury, které zpřítomňují zázraky neopakovatelného světa dětství. Dějištěm Pavlových magických příběhů – oživlých vzpomínek na dobrodružství s tatínkem, na život se staršími brášky, na převozníka, rybáře a pytláka Proška – je křivoklátská krajina, Berounka a její vesnické okolí, ve skutečnosti ale pohádková krajina úžasu a prvotního překvapení nad světem. Čtenář, unavený zdánlivou šedostí dne, zažije s knížkou, složenou z úžasných divů odehrávajících se na hranici dětství a dospělosti, radost až nepochopitelně závratnou. Ilustracemi doprovodil Vladimír Renčín.

Sport není pro autora výjimečným prostředím, ale lidským osudem, plným a skutečným životem. Povídky jsou laděny humorně i melancholicky, všechny jsou však prodchnuty hlubokou lidskostí a porozuměním. Autorovi hrdinové - stárnoucí fotbalista na konci kariéry, fotbalový fanoušek, nebo třeba matka tragicky zemřelého horolezce, jsou především lidmi z masa a kostí.

Korespondence Oty Pavla s bratry - Hugem a Jiřím. Na konci výčet knih i ocenění Oty Pavla.

Smrt krásných srnců - Jak jsem potkal ryby

Výbor povídek se sportovní tématikou. Ota Pavel, bývalý sportovní žurnalista, v povídkách popisuje cestu sportovců za svým cílem, jejich příběh i pocity. Zdůrazňuje také jejich problémy, ať s nedostatkem talentu či špatného sociálního prostředí. Hrdiny jsou opravdoví sportovci z Čech, jejichž životní příběh spisovatel nepatrně dokresluje. Děj se většinou odehrává ve sportovním prostředí v různých zemích, ve 20. století.

Společné vydání povídkových knih Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Oba cykly spojuje humorně kritický obdiv syna ke svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, láska k rybám, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Společné je i literární pojetí, kde základem mistrného vyprávění v první osobě jsou reálné vzpomínky, působivé nikoli uměleckou stylizací, ale vnímavou, velmi poetickou evokací zážitků vlastních i rodinných. Ctíme autorovu moudrost, lidskost, jemně nostalgický humor, tedy to, co v povídkách poutá i dojímá. Jazyk prózy je živý, hovorový. Zkušený reportér neměl obavy z nespisovného výrazu či tvaru tam, kde jazyková norma „šustila papírem“.