Sugestivní příběh partyzánského oddílu v beskydských horách je zároveň dramatickým příběhem zániku kopaničářské vesnice Ploština za 2. světové války. Román se odvíjí jako pásmo vzpomínek jednoho z raněných partyzánů, který se těžce vyrovnává se skutečností, že jejich poslední boj zavinil smrt jejich hostitelů. Problém viny, s nímž se partyzáni musejí vypořádat, se rozrůstá v otázku cílů a prostředků, jimiž je cíle dosaženo. Kniha vychází z osobního autorského prožitku a je nesena snahou o pravdivé zachycení partyzánských bojů na pomezí Moravy, a současně je i varující vzpomínkou na bezejmenné hrdiny, kteří partyzánům pomáhali a často nesli tíži nacistické msty.

Děj románu se odehrává v letech 1905 - 1925. Hliněnou jámu, zapadlou vinařskou dědinu na západním Slovensku, zastihujeme ještě za Rakouska - Uherska, v tzv. idylické podobě, kdy hladinu dnů čeří pouze žabomyší vojny místních obyvatel. Kniha nepostrádá humor a optimismus a je provázena jímavou, naprosto nepatetickou lyričností. Ta vyniká především při líčení vztahu mezi člověkem a přírodou, při kresbě typů i v pojetí vnitřních svárů, které probíhají v každém jedinci.

Pravoslav Komenda je malý český člověk se žhavou ctižádostí a ještě vyvinutějším pudem sebezáchovy. Tyto dvě vzájemně si překážející vlastnosti ho ženou z Evropy do Afriky, odtud do jakési státní instituce ve Washingtonu a konečně na Filipiny, kde jeho dráha " zatím " na dlouhá léta končí v pracovním táboře. Podle autora jde o " polofikci vyrostlou z jeho pohybu ve Spojených státech a četných cest po celém světě.

Kniha těží z autorova neotřelého postřehu, z jeho jemné ironie, ze strhujícího rytmu vyprávění a z přesných dialogů. Vedle vysloveně humorných povídek se ovšem setkáme i s chmurně laděnými příběhy. Opravdu pozornému čtenáři neunikne, že i ty nejveselejší příběhy obsahují vedle inteligentní legrace i poněkud utajený smutek. A naopak: ani hluboké chmury nejsou v té knížce jen chmurami. Povídek (rozmanité délky) je třicet dva, tak jako zubů ve zdravém chrupu.

Soubor podává vývoj romaneta jako specificky českého novotvaru poeovské povídky, jež zpodobuje člověka trpícího svou touhou a svým poznáním (J. Arbes: Svatý Xaverius) a mapuje labyrint jeho smyslů (K. M. Čapek-Chod: Experiment) i duše (J. Havlíček: Smaragdový příboj)

Autor, vynikající pozorovatel a vypravěč, obdivovatel F. S. Fitzgeralda a J. Conrada, umístil líčení komplikovaného dobývání slečny Lenky Stříbrné protřelým záletníkem redaktorem Karlem Lednem do pražského intelektuálního prostředí počátku 60. let, do nakladatelského zákulisí se všemi jeho intrikami a politickými kompromisy. Leden rozehraje svůj nesporný osobní šarm, vynaloží bohaté zkušenosti i pronáší vážně míněná milostná vyznání, aby dostal do postele Lenku Stříbrnou, ale ta jeho snahy odmršťuje s vtipem a ironií, až jejich dialogy připomínají Nebezpečné známosti, vrchol milostného cynismu. Jde mu stále jen o pár nocí, anebo se nakonec do černovlasé dívky s chlapeckým účesem, jejíž oči jsou „velké, černé a úplně bez duhovek. Jenom dva černé kotoučky jako z bakelitu…“ bláznivě zamiloval? Před koncem příběhu náhle mizí humor, přichází chlad – podivné a záhadně nelogické jednání slečny Stříbrné ústí v tragédii, vraždu. Skutečného viníka bychom mohli určit sami, ještě než ho odhalí autor...

Autor přibližuje na základě vlastních zkušeností pohnuté osudy československých vojáků ve francouzské armádě na začátku II. světové války.

V Píšťaličkách situovaných do východočeské krajiny sleduje autor v lyrickém vyprávění křehký příběh mladého chlapce, který po prvním životním nezdaru najde své místo i své štěstí mezi dobrými lidmi v krajině, do níž patří.

Je možné nosit na tváři důkaz přináležitosti v podobě ošklivé, rozšklebené jizvy? Lze se ukrývat za jizvu, kterou jsme dosud schovávali? Je možné milovat něco, co nás hyzdí? Knihu Ivy Pekárkové, zhuštěný příběh devatenáctileté Boženy, odehrávající se na třech kontinentech, lze číst jako napínavý thriller, jako detektivní román, jako mistrný průřez newyorskou společností druhé poloviny devadesátých let, anebo jako syrový, místy až drsný portrét zraněné a zranitelné lidské duše, která se přese všecko nevzdává. Neobvyklý námět a jazyk románu i humor hned v několika odstínech temné barvy nás často nechává na pochybách, zda čteme komiks, anebo antickou tragédii. Příběh tak spletitý a mnohotvárný, že je skoro nemožné, aby se přihodil jedinému člověku, nenápadně a přes jazykovou otevřenost trochu nesměle v sobě nese velké životní pravdy.

Povídková sbírka přináší čtrnáct svérázných příběhů, které jsou vyprávěny s vtipem, citem pro humorný detail i trochou melancholie a skepse. U většiny historek si čtenář není jistý, zda jde o autobiografii, či fikci. Sám autor k tomu říká: „Z kopce nešlapu, ale přibržďuju. To znamená fabuluji pouze tam, kde by literární podoba skutečnosti byla k neuvěření.“

Přichází druhorozený syn Boží skutečně do polistopadové Prahy, anebo žije jenom ve fantazii pražských intelektuálů?

Otevřený mužský zápis krize vztahu k ženě mladší o celou generaci.

1. část romance o Chámu Dynybylovi.

Druhá část trilogie Chám Dynybyl. O nevzdělaném a primitivním zahradníkovi Dynybylovi, který se stává majitelem vily, protože si namluvil majitelovu dceru.

Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v soudobé literatuře až nezvykle široce rozkročený, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život, když sem po ruské invazi odešel za možností pracovat. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Existenciální rozměr románu nás staví před věčnou a věčně tísnivou otázku po smyslu a směřování života.

Mladý nadějný autor navazuje ve své tvorbě na léta rozmachu surrealismu ve výtvarném umění a literatuře.Vytváří vlastní svět na pomezí snu a reality, oslovuje mladou generaci i milovníky Borise Viana.Eseje jsou doplněny velmi zdařilými ilustracemi Kateřiny Piňové.

Novela z prostředí Židovského Města pražského na přelomu 16. a 17. století. Kniha je dalším příspěvkem k bohaté literatuře věnující se postavě rabína Löwa, údajného stvořitele legendárního Golema. Mladá studentka a průvodkyně ze současné Prahy se setká s tajemnou dívkou. Ta jí předá tajemství o životě rabi Löwa, který se na sklonku života oženil se sirotkem Evou, aby jí využil pro zahřívání svého lože, jako král David otrokyni Abizag. Vše ale pochopitelně dopadne jinak. Nakonec dívka mizí po přiznání, že je sama tou Evou a studentka neví: Byl to všechno jen sen?

Román Nejbližší vypráví příběh, který prožily či prožívají desítky rodin bez ohledu na zemi, ve které žijí. Kateřina Janouchová v něm přináší svědectví o problémech těch, kteří ve svém nejbližším okolí mají někoho, kdo bojuje se závislostí na alkoholu či drogách.

Velkoměsto, láska, zločin, umění i smrt. V románu Dej mi ty prachy Iva Pekárková skloubila hlubokou znalost New Yorku a jeho obyvatel s dramatickým vypravěčským uměním, básnickými popisy míst i situací a legračními scénkami. Kniha koncipovaná jako milostný dopis městu New York od řidičky žlutých taxíků (kterou Pekárková skutečně sedm let dělala) je napsaná s naprostou precizností a úctou ke geniu loci: každé ze dvou tisíc newyorských nároží je vylíčené tak, jaké skutečně bylo, když ho autorka viděla na vlastní oči. To platí i o všech newyorských čtvrtích, i těch, do kterých nikdy nebylo radno chodit, natož v nich pobývat. I když je to román, stalo se Dej mi ty prachy předmětem studia mnohých sociologů, spisovatelů a vědců, kteří se zajímají o New York a řidiče newyorských žlutých taxíků.

„I. Q. ze mě vytahuje kořeny. Jeden po druhém, rychle, v rytmu rapu. Tak rychle, až to lupe. Lup. Lup. Lup. I. Q. je vytáhne, oklepe od hlíny – a já jsem celá děravá, plná děr jako po vytržených zubech. Z I. Q. je ve mně čím dál míň a míň; už ve mně nekoření; už není ani trochu MŮJ.“ Můj I. Q., to je příběh velké, bláznivé lásky nebo spíš obsese. Vztah předem odsouzený k zániku, ale o to silnější, palčivější a hlubší, tu slouží jako podobenství zoufalé lásky k městu New York, nádherné a nelítostné metropoli, která své věrné přetavuje do podob, jaké by sami nečekali. Svěže, neotřele, rytmicky psané vyznání, v kterém je o New Yorku všechno.