Povídková kniha Nevěry, soubor bizarních vyprávění o dětství, dospívání a rané dospělosti, jež spolu utvářejí psychologický portrét hlavního hrdiny, jeho labilního soukromého života a nesnadného hledání generační identity.

Novela Život za podpis tvoří ouverturu diptychu Post bellum 1866 a zabývá se laděním a prvními takty prusko-rakouské války, předvedené autorem do důsledků jako první válečný střet bez jakýchkoli ideálů, jako masakr bez podstatného zisku pro obě zainteresované strany. Zabývá se trýznivými niternými otázkami aktérů války, zabývá se rozsáhlou mašinérií špiclovství a špionáže a na postavě studenta Ludvíka Machla ukazuje policejní praktiky, jak malým háčkem, evidentně nastraženým, lze polapit a zničit nejen duši mladého člověka, ale i rozvrátit jeho fyzickou existenci.

Baladická próza o pronásledování dvou pytláků-vrahů hajného v hlubokých lesích, kteří štváni svědomím i vykonavateli spravedlnosti v sebeobraně dále zabíjejí... Ve vyprávění vyniká líčení duševních stavů obou štvanců, opojených nejprve krásou lesa a pocitem svobody a postupně propadajících beznaději.

a jiné obrázky z chodské přírody

Život a dílo skladatele Foltýna je poslední, nedokončený román Karla Čapka, vydaný až po jeho smrti v roce 1939. Je inspirován epizodou z pamětí Karla Sabiny, v němž je líčen podobně tvořící reálný skladatel Hörner. Román je fiktivním životopisem Bedřicha Foltýna (pseudonymně Beda Folten), skladatelského diletanta a hudebního grafomana, který ale sebe samotného pokládá za geniálního. Je posedlý myšlenkou stvořit velké dílo, i když na to nestačí jeho schopnosti...

Soubor 16 povídek z 1. Jiráskova tvůrčího období (1872-83) ve Spisech dosud neprávem opomíjených, vesměs s náměty z rodného Hronovska, z jeho lesů, náhorních planin, chudičkých polí a samot ve stráních.

Výbor z historických povídek s vojenskými náměty, vyňatých z bohatého díla našeho klasika Aloise Jiráska.

Když r. 1936 odjížděl Karel Čapek do Skandinávie za poznáním života severských národů, snášel se již nad střední Evropou soumrak nacismu. Čapek putoval na sever, aby se "podíval na ty šťastnější a duševně vyspělé", aby si ověřil lidskou důstojnost, prohloubil důvěru v člověka a přinesl si domů svěží dojmy. V cestopise, který vytěžil z cesty, věrně a poutavě vylíčil severskou přírodu i život severských lidí. Jako vzácný pozorovatel dovedl spojit své kulturní vědomosti s obrazy tundry a fjordů, ledovců a jezer, selských usedlostí, stromů a květin, pralesa a zámků, dovedl uhádnout všechny podmínky života lidí ve skandinávských zemích, tak odchylné od našich, i přesně vykreslit povahové rysy seveřanů.

Malostranský feuilleton

Životní osudy a příběhy pana Randáka, jsou sledem událostí, rozmarných příhod a veselých situací, jež na životní pouti potkávají pana Randáka. Sledujeme veselého hrdinu od jeho dětství přes učednická léta u místního ševče, dlouhý vandr, spoluúčast na venkovské kapele, službu u panstva pod Alpami, přátelství s Vojtíškem Pašulou až po návrat do rodné Loučné. Randák vypráví své zážitky s vervou, rád uděluje i různá poučení, je shovívavý k lidským slabostem, ne však k špatnostem. Je to typ lehkomyslného krajánka, jemuž je příroda nade všecky statky světa, věčný tulák, z něhož však často mluví i hluboká životní zkušenost.

Na první pohled by se mohlo zdát, že v tomto humorném, úsměvném vyprávění o "tenisových dětech" a jejich ctižádostivých rodičích jde jen a jen o legraci, ale úplně tak tomu není. Shovívavý nadhled a milá bezprostřednost, s níž dětská hrdinka představuje malé panoptikum nejrůznějších lidských typů, dává příběhům sžíravý podtext.

aneb modlitba za jedno město a přítele

Pod záminkou povahopisných podobizen svých známých předkládá autor zralý pohled na věci života a smrti, na vztahy mezi lidmi a dotýká se nepopsatelného tajemství lidských osudů.

Povídkový soubor vyprávějící příběhy lidí z jihočeské vesničky Čekání. V mnohdy až groteskních příbězích z pustin českého pohraničí od konce války po dnešek autor uplatnil svůj typický humor, se kterým nám představuje bizarní směsici obyvatel: Čechy, Němce, Romy i Pražáky, poctivce i vyvrhele, podivíny, dobrodruhy, outsidery, nevěrné manželky i zatvrzelé bolševiky. A ač jde o příběhy leckdy neuvěřitelné, cítíme, že se opírají o osobní zkušenost – Zdeněk Šmíd na českém „divokém Západě“ několik let opravdu žil a tuto krajinu si zamiloval.

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995-2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale...

Chtít představovat tvorbu kmenového člena předválečné redakce Lidových novin a autora proslulého románu Jdi za zeleným světlem je asi zbytečné. A přece s Valentovým posmrtně vydaným románem Žít ještě jednou (zatím vyšel pouze v exilovém Indexu a v samizdatové Petlici) se na domácím knižním trhu čtenáři dosud setkat nemohli. Zmíněnou prózu lze vnímat ve dvou rovinách - jako napínavý kriminální příběh neobyčejně komplikované trojnásobné vraždy a současně jako určitou životní bilanci středoevropského intelektuála Valentovy doby. Připomínka autorovy příslušnosti k Lidovkám není samoúčelná, evokace pražského novinářského prostředí hraje v románu nezanedbatelnou roli.

Společné vydání novely Mne soudila noc a románu Skalpel, prosím je souborem, který představuje autorku jejími dvěma nejúspěšnějšími díly. První z nich, zabývající se problematikou umělého přerušení těhotenství, je napínavým příběhem s tragickým vyvrcholením (vychází nyní již po sedmé). Román Skalpel, prosím je lékařským románem v pravém slova smyslu – jeho hlavním hrdinou je významný neurochirurg, hluboce oddaný medicíně.

Autobiografická próza bezprostředně reflektuje a komplexně popisuje události roku 1968 a vrací se do poválečné minulosti - od tanků k tankům. Beletristická autobiografie významného spisovatele a dramatika líčí jeho životní osudy mezi lety 1945 a 1968. Autor zvolil formu tří proplétajících se deníků, v nichž jednak přibližuje politické i lidské zrání původně nadšeného komunisty až k hořkému prozření, zároveň předkládá kroniku přelomové etapy vztahu s Jelenou Mašínovou, kdy se během turistické návštěvy Itálie v srpnu 1968 dozvěděli o okupaci Československa, a do třetice podává bezprostřední reflexi svých spisovatelských i společenských aktivit v letech 1967-68. Přes zjevnou subjektivitu i jistou sebestřednost je kniha cenným zdrojem informací o dotyčné době.

Soubor lyrických próz předčasně zemřelé ostravské prozaičky a básnířky.

Převážná část fejetonů a textů shromážděných v knize Ať si holky popláčou byla publikována v Lidové demokracii, Listech, Týdeníku Rozhlas nebo na Neviditelném psu, případně je vysílal rozhlas. Nosková v nich prokázala, že se umí bravurně pohybovat na hranici mezi publicistikou a beletrií a že se i na malé ploše dokáže vyjádřit k vážným i méně vážným věcem, událostem a jevům, jimž denně - někdy dobrovolně, jindy nedobrovolně - čelíme.