Dr. Hofhanzl podává ve své autobiografii doklad o existenci typu člověka, který je dosavadními výklady dějin společnosti povětšinou přehlíživě odsunut na stranu do odsuzované „šedé zóny“, do útrpného stáda povolného „občanstva“. Nejčastěji jsou totiž nedávné dějiny interpretovány zjednodušeně jako totalitární nadvláda komunistů a jejich mnohých spřízněnců, při chabé opozici hrstky disidentů vzdorujících režimu navzdory reálnému riziku sebezničení. Navíc se čím dál častěji do tohoto rámce vkrádají retro-výklady: že vlastně nebylo tak špatně. Čestmír Hofhanzl toto schéma zásadně narušuje. Zostra ukazuje, že mezi kladivem režimu a kovadlinou represemi rozvrácené společnosti přeci jen byla úzká možnost čestné cesty životem. Nepřipojil se k oficiálnímu disentu, protože v něm neuznal vůdčí roli bývalých komunistů a měl podezření na jeho systematické profízlování.