Deuterokanonické knihy Starého zákona dokumentují židovskou zbožnost a dějiny posledních dvou staletí před Kristem. Jako součást Septuaginty (starověkého překladu hebrejské Bible do řečtiny) vstoupil také do křesťanské tradice, i když s různou mírou autority. Některé církve čtou tyto knihy jako Písmo, jiné je považují alespoň za „užitečné a dobré ke čtení“. Pro všechny čtenáře však zůstávají jedinečným zdrojem poznání světa judaismu v období těsně předcházejícím novozákonní době. "Křesťané ve starověku, a to většinou i křesťané ze Židů, používali zpočátku téměř všeobecně řecký překlad Písma zvaný „Septuaginta“, což je latinsky „sedmdesát“ (cituje se zkráceně římskou číslicí LXX). Tento název vychází z legendární tradice, podle které na překladu pracovalo 70 židovských učenců. Rozsah Septuaginty je znám až na základě křesťanských biblických kodexů ze 4. – 5. stol. a tři nejstarší z nich (jedná se o Sinajský kodex, Alexandrijský kodex a Vatikánský kodex), které jsou nejvýznamnějšími doklady biblického textu, obsahují většinu apokryfů, což dokládá, že se tyto knihy tehdy těšili široké oblibě.“